Kapitola 3
Kapitola 3
Sam se pomalu šoural chodbou za Helmutem, za ním šel Kioshi, který byl zabrán, do rozhovoru s Lukášem. Selk s Matatou šli první a razili jim cestu do jedné z jídelen, ve které se vydával alkohol. Sam měl mizernou náladu, nechtělo se mu jít pryč, jen co sem přišel. Dorazili k pultu, Selk s Matatou si objednali rum, Kioshi po chvilce váhání víno. Helmut s Lukášem se na sebe ušklíbli a každý si vzal jedno pivo. Sam několik minut hleděl na plné regály a poté si poručil dvojitou whisky, s ledem. Selk si ťukl s Helmutem a na ex do sebe obrátil svého panáka. Helmut si dopřál pořádný doušek piva a otřel si pěnu z úst. Kioshi se zájmem studoval chuť vína a pokoušel se přijít na ročník, marně. Po deseti minutách měli všichni dopito. Selk zavelel k odchodu. Kioshi drbnul loktem do Lukáše velice pozorně studujícího výstřih servírky naklánějící se nad pult a spustil tak nepřetržitý proud nadávek.
Selk odemčel dveře zbrojnice a vstoupil. Ozval se šramot, poté zvuk pádu nějaké těžké věci a Selkův výkřik následovaný proudem nadávek. „Mate, pojď si vzít ten svůj debilní těžkej krám“, zavrčel Selk. Mat se zasmál, vešel dovnitř a po několika okamžicích se vypotácel s obrovským plamenometem se dvěma palivovými nádržemi a něčím co připomínalo hodně velký sekáček. Sam na něj zíral s otevřenou pusou. Jakmile se Mat vymotal ze dveří, vešel do nich Lukáš a asi po minutě vyšel se sniperkou, několika zásobníky a mačetou. Kioshi strávil ve zbrojnici jen několik vteřin a poté vyběhl se samopalem MP5, kupou zásobníků a pravou japonskou katanou. Helmut pobyl ve zbrojnici snad nejvíc času, po několika minutách se objevil ve dveřích se dvěma pistolema desert eagle, pyramidou zásobníků a třemi vrhacími noži. Sam se odlepil ode zdi a vkročil do zbrojnice. Byla menší, než čekal, ale za to plná různých polic a skříní. Selk k jedné z vysokých skříní a vytáhl z ní Samovo ákáčko s pěti zásobníky, pistoli a mačetu. Tázavě se na Sama podíval, ten kývl hlavou a vzal si výbavu. Po mnoha a mnoha minutách, které Sam strávil intenzivním nuděním, ze kterého ho vyrušil pouze rozhovor Kioshia s Lukášem, ze kterého postřehl jenom slova „ta servírka“ a „jo to má“, se objevil Selk s motorovkou a brokovnicí. Sam začínal být čím dál víc nervózní. „ Takže k akci chlapi, náš úkol je: dostat se do komplexů starých automobilek a pokusit se tam buď najít, nebo vyrobit pár aut a ty zase dopravit zpátky. Je tu ale ovšem několik háčků, zaprvé cesta vede přes džungli.“ Helmut zbledl, Mat ztuhl, Kioshi a Lukášem se přestali usmívat a znepokojeně se na sebe podívali. Sam, který toho o džunglích nevěděl moc, pociťoval stejný strach a neklid, jež se zračil v očích jeho společníků. Selk pokračoval: „Přes džungli půjdem den, dva, potom nás čeká starý metro a po něm komplex automobilek, jakmile získáme tři auta, pojedem zpátky velkým obloukem okolo džungle přes město, což nám, pokud nepočítám komplikace, zabere zhruba dva dny. To týdne bychom měli být zpátky.“ Všichni zarytě mlčeli. Po pár minutách se Selk zhluboka nadechl a začal udílet rozkazy jednotlivcům: „Mat a Kioshi pro svoje nádobíčko, víte kam jít, Helmut, Sam a já jdem pro zásoby a Luki, ty vem radistický vybavení.“ Sborově kývli. Mat vyrazil po schodech nahoru, Kioshi opačným směrem, Luki se vrátil chodbou, kterou sem přišli, Sam následoval Helmuta k jídelně, skupinku uzavíral Selk.
Sam si hodil na záda napěchovaný batoh a ihned zjistil, že běh nebude žádná sranda. Největší zátěž byli pravděpodobně zásobníky, jinak nesl tři bochníky chleba, a nějaké konzervy. Helmut měl batoh ještě o něco těžší, nesl vařič i s palivem a také spoustu konzerv. Selk naopak šel jen nalehko, nesl jen pár konzerv s ovocem, kafe, příbory, misky a také náplasti, obvazy a podobně. Každý nesl čtyři vojenské láhve s pitnou vodou, dvě pro sebe a dvě pro jednoho z dalších členů. Po několika minutách čekání u zbrojnice přišel Luki se šesti klasickými a jednou nízkofrekvenční pro spojení se základnou a šesti baterkami. Rozdal vysílačky a baterky a na oplátku obdržel láhev s vodou, jednu konzervu a balíček energetických žvýkaček. Vzápětí po něm dorazil Mat, každému hodil čtyři granáty a obdržel stejný příděl jako Luki. Selk všel do zbrojnice, zároveň s tím dorazil Kioshi. Sam již očekával nějaké další dárky, takže ho velice zklamalo, když si Kioshi jen vzal příděl. Selk vyšel ze zbrojnice zavalen uniformami. Každému dal jednu. „Máte na půl hodiny volno, zajděte sobě a oblečte si je, dejte si do nich výbavu, a připravte se. Za pětatřicet minut vyrážíme od hlavního vchodu, kdo se opozdí, nedostane kafe ani cigára.“, prohlásil.
Sam se posadil na postel. Necítil se dobře, jeho první velká akce, na jednu stranu se bál jakéholi střetu s Nilky, ale na druhou stranu jeho pomsta v něm ještě stále hučela a poháněla ho kupředu, museli ještě hodně platit, za Katy, jeho Mistra, Mika a mnoho dalších. Sevřel ruku v pěst a uděřil do sloupku postele, s uspokojením zjistil, že necítí skoro žádnou bolest, jak mu vždycky říkal mistr: „Bolest je jen stav mysli, když máš silnou vůli, dokážeš potlačit bolest v mysli natolik, že si ji ani neuvědomíš.“ Natáhl si rukavice a udeřil znovu, rukavice dokonale ztlumila náraz, necítil nic.Vstal z postele a pozorně si prohlédl uniformu. Ani zdaleka se nevyrovnala kevlarovým zbrojím elity, ale alespoň měla dostatek pouzder a kapes na zásobníky a zbraně a také maskovací zbarvení. V rychlosti se oblékl a postupně vybavil uniformu granáty, vysílačkou, baterkou, zásobníky, pistolí, žvýkačkami a mačetou. Přes rameno si hodil batoh, přes druhé pověsil ákáčko. Na hlavu posadil přilbu a vyrazil k hlavnímu vchodu.
Když dorazil, zbývalo do odchodu ještě patnáct minut, byl první. Posadil se na rozvyklanou židli. Po deseti minutách dorazil Kioshi, kývl mu na pozdrav, posadil se vedle a začal pomalu přejíždět brouskem po kataně. Sam se snažil uklidnit tím monotónním skřípavým zvukem, nepomohlo to. Na minutu přesně přišel zbytek týmu. Selk zkontroloval, jestli je všechno v pořádku. Poté nahlásil vrátnému, že jdou do akce, aby jim otevřel. Vrátný zmáčkl několik tlačítek a dveře se pomalu otevřely. Vyšli ven. Selk zašeptal: „Směr severozápad, tři kilometry podél džungle ke starý cestě skrz. Držte se u sebe.“. První šel Mat a prstem na spoušti plamenometu připraven usmažit cokoliv živého, co by se jim postavilo do cesty. Za ním šel Luki a neustále těkal očima po okolí hledaje možné skryté nepřátele. Uprostřed šli Selk a Helmut, Sam šel za nimi a neustále se otáčel a kryl jim záda. Kioshi šel kousek před skupinkou a prováděl průzkum terénu. Po chvíli Sama vystřídal Selk a on si tak mohl promluvit s Helmutem. „Co je vlastě na džungli tak nebezpečnýho?“, zeptal se opatrně a ihned dodal: „Něco jsem už slyšel, ale nic konkrétního.“. Helmut si povzdechl: „Předtím než začali upravovat lidi, dělali pokusy na zvířatech. Jakmile je však přestali potřebovat, vypustili je zpátky do přírody. Čekali, že se neuchytí a pomalu vymřou, jenže tihle zmutovaní mazlíčkové se začali množit s klasickýma zvířatama. A proto jsou dneska džungle plný smrtelně nebezpečných, inteligentních nebo jinak upravených zvířátek, u nichž byla jako nežádoucí vedlejší účinek mutací zjištěna většinou vysoká agrese.“. Sam nasucho polkl. Teprve teď měl z džungle pořádný strach. Po půl hodince došli k mezeře v jinak neprostupné zdi lesa. Kioshi u ní již stál a znepokojeně nahlížel dovnitř. Otvor nebyl nijak vysoký jen asi dva metry ale za to široký alespoň metrů šest. „Tímhle tunelem někdy cestují karavany Nilků, doufejme, že žádnou nepotkáme. Zkontrolujte si výbavu, Mat jde první se zapnutou baterkou, za ním Kioshi, Luki, Sam po něm já a Helmut nám bude krýt záda.“. Sam si zkontroloval granáty, zásobníky a ostatní vybavení, připravil ákáčko ke střelbě a čekal na rozkaz k odchodu. Rozhlédl se okolo sebe, začalo se stmívat. Najednou Luki zařval: „ K zemi!!“. Sam sebou plácl na tvrdou zem. Setinu potom se ozval kulomet vrtulníku. Hroty se zabodávaly všude okolo něj. „Nilkové, doprdele! Rychle do džungle, dělejte!“, řval Selk aby ho bylo slyšet přes vrtuli a zvuk kolumetu. Sam vypálil krycí dávku k vrtulníku a vběhl do džungle, za ním se přihnal Kioshi s popelavou tváří, po něm dopadl na měkkou zem pokrytou tlejícími listy Luki. O několik vteřin později vpadli do tmavé džungle Selk, Helmut a Mat. Popošli kousek dál, aby byli plně chráněni proti kulometu. Rychle oddechovali. Jen o vlásek unikli smrti, ale teď už bylo jasné, že je v džungli nečekají jenom smrtelně nebezpečná zvířata, ale také Nilkové. Samovi se džungle ihned zprotivila, vlhký teplý vzduch, tma, záhadné, hrůzu nahánějící zvuky a Nilkové v patách. Selk zkontroloval, zda někdo není zraněn. Naštěstí byli všichni v pořádku. „Musíme vyrazit a musíme si pohnout, čím dřív budem na druhý straně tím líp. Jdem! V určeným pořadí!“, vydal rozkaz Selk. Pomalu se dali do pochodu, mlčky, každý jen se svým strachem a myšlenkami co je čeká.