Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 2

11. 12. 2007

Zaklekl a pokynul Selkovi, že může. Ten přesprintoval ulici a zastavil se u rohu s další. Naklonil se dovnitř a kývl na Sama. Sam ještě jednou zkontroloval ulici za sebou a přeběhl za ním. Všiml, že je nějaký pobledlý, pohlédl na něj. Selk stále mlčky mu naznačil, ať se podívá za roh. Sam vykoukl zpoza rohu a hned poznal, čeho se otrlý Selk tak zděsil. Uprostřed ulice leželo zkrvavené a potrhané tělo. Sam odvrátil pohled. Podle všeho to vypadalo na Mika, nikdo jiný se totiž nedostal ani z budov ven. Bohužel, Mike neměl takové štěstí jako oni a Nilkové ho dostali. Vyšel zpoza rohu a zamířil k tomu, co zbylo z jejich velitele, Selk ho kryl. Klekl si a krátce se pomodlil za jeho duši. Začal prohledávat mrtvolu, po několika vteřinách objevil malý čip v levé náprsní kapse, identifikaci velitele. Schoval ji a pokračoval v hledání, nenašel však nic důležitého kromě dvou zásobníků do pistole, které si vzal k sobě.

Prošli několik dalších bloků a nakonec se zastavili až na samém konci města, kde už začínala džungle. Selk přišel ke dveřím jednoho z posledních domů a zaklepal. Sam měl pocit, jako by je někdo sledoval, někdo s prstem na spoušti. „Prokažte se!“, ozval se zpoza dveří strohý hlas bez emocí, Samovi silně připomínal Nilky. Začal hledat po kapsách Mikův čip, po několika okamžicích ho našel a hodil do malé přihrádky ve dveřích. Přihrávka zajela dovnitř. Po napjaté minutě se dveře otevřely. V nich stál muž střední postavy se samopalem připraveným ke střelbě. „Pojďte! Máte hodně co vysvětlovat.“, vyštěkl na ně hlasem příjemným asi jako plesknutí mokrou hadrou. Selk s neutrálním výrazem vykročil za mužem. Sam ho neochotně následoval. Prošli dlouhou úzkou chodbou s řadou dveří a zastavili se až u posledních opatřených ocelovým řetězem a zámkem. Muž odemčel zámek a pokynul jim, aby vstoupili dovnitř. V místnosti nebyl žádný nábytek kromě jednoho kovového stolu a několika židlí. Samovi ta místnost naháněla husí kůži, už jednou v podobné byl a nerad na to vzpomínal. Za stolem seděl postarší muž v obnošené košili a kalhotech, které by už taky potřebovali vyměnit. „Dobrý den, pánové. Veškeré zbraně položte támhle do rohu na židli, probereme s vámi některé nevyřešené otázky ohledně vaší poslední akce. Abych se představil, já jsem Jack a váš průvodce se jmenuje Helmut.“, řekl jim příjemným hlasem muž. Selk bez váhání, s kamenným výrazem ve tváři přešel do rohu a na židli položil motorovou pilu, pistoli a kladivo. Sam chvíli čekal a nakonec pomalým krokem došel k židli a jen se sebezapřením odložil i svoje zbraně. Posadil se na židli vedle Selka a v duchu se pomodlil. Okolí vnímal jen tlumeně, vracely se mu dávné vzpomínky, vzpomínky, na něž chtěl zapomenout.

Seděl na lavičce a vychutnával si krásné květnové odpoledne, co na tom že žili v rezervaci? Vždyť tu bylo krásně. Tohle byl nejkrásnější den jeho života, podíval se na podřimující Kate a usmál se, opravdu to byl nejkrásnější den jeho života. Pohladil ji po vlasech, přivinula se k němu ještě těsněji. Ohlédl se za sebe na pláž posetou oblázky, opravdu nádherný den….

Ze zamyšlení ho probral Jack, který pokládal Selkovi otázky a ten na ně odpovídal stručně, ale výstižně a pravdivě. Jack se otočil na něj a zeptal se ho, co se dělo při útok v jeho budově, Sam mu vylíčil celý průběh útoku i následný útěk a noční hru na schovávanou s Nilky. Myšlenkami však zůstal u onoho květnového dne. Jackovi otázky se opět stočily k Selkovi a Sam se tak mohl vrátit do vzpomínek.

...přemýšlel o tom co budou dělat dál, až vystudují. Měl zajištěné místo u Katyna otce na statku. Mohli by dát dohromady i dost peněz na vlastní bydlení. Nechal se unášet představou společné budoucnosti. Leželi v trávě vyhřáté od slunce, nádherný den, nejlepší v jeho životě. Pootočil hlavou a hleděl přímo do jejích nádherných zelených očí. Utápěl se v nich, Katy se na něj usmála a objala ho. Políbil ji, jaký nádherný den….

,,Co všechno jste našli u Mika?“, přerušil mu tok vzpomínek Jack. ,,Eee…ehm začal rozespale Sam, už přes tři dny skoro nespal, jen ten čip, pak nějaké nábojnice okolo a zbytky jeho pistole.“,odpověděl Sam. Padala mu hlava. ,,Nech toho kluka, ať se trochu prospí Jacku, už nejmíň tři dny nespal, šel do akce přímo z rezerváku, od tý doby jsme šli spolu, dořeknu ti ten zbytek sám.“ Ozval se po dlouhé době Selk. „No, dobře, ale zítra tě tu chci mít v sedm jasný?“,řekl Jack a podíval se na Helmuta, ten jen pokrčil rameny. Sam se pomalu zvedl a ospale přikývl. Následoval Helmuta protějšími dveřmi do další chodby a pak do dalších dveří, opravdu už byl hodně unavený, mlžilo se mu před očima, už v polospánku slyšel Helmuta, jak mu říká:,,V rohu máš umyvadlo,ale vodou šetři, postel snad najdeš, zítra tě přijdu vzbudit za deset minut sedm.“ Sam si promnul oči, aby našel postel, došel k ní, odhrnul peřinu a plác sebou na matraci, přikryl se a ve vteřině již tvrdě spal.

...uslyšel výkřiky, střelbu a pak zvuk dupajících nohou. Katy se probudila a vyděšeně se na něj podívala. „Všechno bude v pořádku“ ,řekl jí. Vstal a uviděl několik běžících lidí a za nimi vojáky Nilků. „Hledají rebely!“ , blesklo mu hlavou. Pomohl Katy na nohy a oba se rozeběhli pryč. Z okna se vyklonil muž se starou puškou, snad z druhé světové války. Vystřelil a trefil jednoho z vojáků do ramene, kulka se však jen neškodně odrazila od chrániče. Vojáci opětovali palbu, muž vypadl z okna prostřílen mnoha kulkami. Přitiskl k sobě Katy ještě těsněji a běželi dál. Vojáci však v palbě neustali, stříleli dál, do lidí, do nevinných. Katy najednou padla k zemi, zasažená. Sam se okamžitě zastavil a klekl si na trávník k ní, z úst jí vytékal pramínek krve. Samovi vytryskli do očí slzy, objal ji, nevnímal kulky svištící okolo nich, nevnímal křik lidí, nevnímal nic kromě ní. „Sbohem, lásko“, zašeptala. Ztuhla, její zářivé oči pohasly, její krásný úsměv se zkřivil do bolestné grimasy. Střelba ustala. Samovi stékaly po tvářích slzy. Nejhorší den jeho života. Položil ji pomalu na zem. Snažil si říkat, že je to jen zlý sen, ale nefungovalo to, byla to skutečnost. „Chceš se jim pomstít? Těm co ji zabili?“, ozval se temný hlas nad ním. Sam se podíval nad sebe. Skláněl se nad ním vysoký černovlasý muž. Sam polkl slzu a podíval se naposledy na Katy, hlavou projely všechny jejich společné chvíle. Znovu mu vytryskly slzy. „ Ano, ano chci“, řekl roztřeseným hlasem. Sklonil hlavu pod dalším přívalem smutku a slz.

Sam se s trhnutím probudil, po tvářích mu stékaly slzy, oči se mu leskly, pomstil se jim, včera se jim pomstil, ale ne dost, musí platit mnohem víc. Tak jak ho to učil, musí být vybiti do posledního, jen tak bude mít svou pomstu za splněnou.  Znovu si lehnul a usnul. Jen tak.

Někdo zabušil na dveře. „Máš pět minut!“, ozval se Helmutův hlas. Pokusil se posadit, jeho snaha však vyšla na prázdno a znovu spadl na postel. Všechny svaly v těle ho bolely. Zmohlo ho to víc, než čekal. Další pokus o posazení, tentokrát již úspěšný. S námahou se postavil na studenou podlahu. Promnul si zarudlé oči, a vyrazil na dlouhou cestu k umyvadlu. Uražení těch pár metrů mu připadlo jako spousta kilometrů. Každý krok ho nesnesitelně bolel. Pustil vodu, a opláchl si s ní obličej. Ledová voda ho konečně probrala. Prohrábl si vlasy a vyšel na chodbu za Helmutem. Helmut zaklepal a vstoupili do dveří, Samovi již známé, místnosti. Za stolem seděl Jack s výraznými kruhy pod očima. Naproti němu seděl Selk a unaveně si podpíral hlavu rukou. Na stole ležely dva poloprázdné hrnky s kafem. Selk mu kývl na pozdrav.  ,,Tak to bychom měli sepsaný hlášení a popis celý akce. Přečti si to, jestli mi Selk nenakecal ňáký blbosti a dole podepiš.“, řekl unaveně Jack. Sam projížděl očima několik stránek strojopisu. Po dvou minutkách položil papíry na stůl a podepsal se.  Jack si promnul oči a rozespale prohlásil: „Hodim to šéfovi. Vy dva zatím máte volno. Předpokládám že Selk se půjde vyspat a ty Same se zatím projdi po budově, jestli chceš.“  Selk se unaveně zvedl a odešel, Jack prošel dveřmi hned po něm. Sam pomalu vstal a vyšel dveřmi za Helmutem. ,,Kde se tu dá najíst?“, zeptal se Sam. „Jídelna je třetíma dveřma vpravo a dolů po schodech. Jídlo je tu pravidelně, v šest ráno snídaně, ve dvanáct oběd a v sedm večeře, nemáme jídla nazbyt, takže jindy najíst nedostaneš, kromě speciálních případů samozřejmě.“, odpověděl mu Helmut s úšklebkem. „A ty speciální případy jsou co?“, pokračoval Sam. Helmut se ušklíbl: „V případě že jdeš na akci nebo se z ní vrátil. Což znamená, že ty se ještě nadlábneš.“ Sam mu poděkoval a vyrazil ke třetím dveřím. Po několika krocích se zastavil, Helmut stál přímo za ním. „Jsem tvůj průvodce, nezapoměls?“, usmál se. Sam pokrčil rameni a pokračoval v chůzi. Prošel dveřmi a sešel po schodech dolů. Z místnosti pod schody vedly troje dveře, z jedněch právě vycházelo několik mužů v zbrojích podobných těm, které měly Nilkové, jen mnohem opotřebovanějších. Prošli okolo nich bez pozdravu, bez povšimnutí. Sam si všiml jejich zbraní, byly to gauss pušky střílející ocelové hřeby, také zbraně Nilků. Pozoroval je s úžasem a strachem, nejvíce ze všeho mu připomínali Nilky se kterými bojovali. Zašli za roh a zmizeli mu ze zorného pole. Helmut mu dutě řekl: „Naše elita, maj zbroj a zbraně, co jsme ukradli Nilkům. Sou to profíci.“ Sam se na něj zamyšleně podíval. „Ale moc srandy si neužijou, co?“, zeptal se. „Ti už viděli takový věci a tolik přátel umírat, že už nemůžou ani pořádně spát. Většina z nich ještě pamatuje doby před pokusama a Nilkama. Většina z nich stála při vzniku odboje. Jsou to už v podstatě veteráni.“, odpověděl smutně Helmut. Pokračovali do jídelny. Sam otevřel dveře a vstoupil do obrovské místnosti se spoustou stolů a židlí, v protějším konci byla okénka do kuchyně, ze kterých se podávalo jídlo a pití. Přešli celou místnost a Helmut zaklepal na okýnko. „Dejte tady klukovi ňákou snídani, včera večer se vrátil z akce.“, řekl, když se otevřelo. Čekali pár minut, potom na pultík někdo dal talíř s ovesnou kaší, lžičkou a hrnek kafe. Sam snídani vděčně přijal a pustil se do jídla.

Vrátil se zpátky na svůj pokoj. Sedl si na postel a vytáhl knížku, kterou mu půjčil Helmut. „Bojové taktiky rebelů.“, stálo na přední straně. Pustil se do čtení. Po půl hodině a dvou kapitolách knihu odložil. Někdo zaklepal na dveře. „Vstávej, šéf tě chce vidět.“, poznal Helmutův hlas. Sam pomalu vstal a protáhl se. Dveře se otevřely. „Tak jdeš nebo ne?“, zeptal se mírně naštvaně Jack. Sam za ním vyšel na chodbu. Šli dál chodbou, posledními dveřmi napravo a nahoru po schodech. „K šéfovi se chovej s úctou, ale neboj se ho, jinak by tě měl za sraba, taky se nesnaž být vtipnej, to si moc nepolepšíš a hlavně plň rozkazy rychle, správně a bez zbytečných řečí.“, poučoval ho Jack. Zastavili se u dvoukřídlých dveří. Jack zaklepal a čekal, Sam nervózně přešlapoval. Dveře se pomalu otevřely, Jack vstoupil dovnitř, Sam hned za ním. V místnosti stáli čtyři muži, jeden s nich byl Selk, snad všechny stěny byly zakryty knihovnami a policemi se zbraněmi. Za dubovým stolem seděl postarší, prošedivělý muž v uniformě. Jakmile vstoupili, jeden z mužů zavřel dveře. Muž sedící za stolem zvedl hlavu a řekl hlubokým hlasem: „V přijímací zkoušce jsi obstál chlapče, jsi přijat mezi rebely. Další věc, ke které jsem se chtěl vyjádřit, je úmrtí Mika Smithe, na jeho místo nastoupí Selk a ihned dostane úkol,“ otočil se na Selka, „vybral jsem ti pět lidí na další akci, Sama, Helmuta, Lukáše, Matatu a Kioshia. Souhlasíš s nimi?“. Selk přikývl. Šéf mu předal detaily k akci, Selk si je prolétl očima. „Sraz je dneska v pět odpoledne ve zbrojnici, buďte přesní.“, prohlásil Selk. „Můžete jít.“, řekl šéf.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář